Dovolená s obytňákem v Andalusii

S radostí se podělíme o článek kamaráda, který si od nás zapůjčil Gábinu (alkovnu McLouis) a s partou kamarádů procestoval jižní Španělsko. Dali nám tím tip na prima místo, které rozhodně musíme co nejdříve navštívit 😉

Kdo chce poznat ryzí Španělsko, ten musí do Andalusie. Všechno, co máme spojené se Španělskem, vzniklo právě tam: tapas, flamenco nebo kytara. Také býčí zápasy, které už jsou dnes ve většině ostatních regionů vzácností nebo jsou dokonce zakázané, tak v Andalusii jsou pořád hodně populární.

Zrovna toreadoři pro nás nebyli tím hlavním tahákem, když jsme plánovali cestu do Andalusie. To by totiž s námi sotva chtěly jet naše holky, hlavně Adéla, militantní vegetariánka a ochránkyně všeho živého. Člověk, který je ochoten jet na jih Španělska a neochutnat chorizo nebo jamón serrano. Zároveň – a to byste do ní asi na první pohled nehádali – holka, která miluje fotbal. A která mě podpořila v mé bohulibé myšlence navštívit zápas Sevilla – Bilbao. Jako jedna z mála.

Když organizujete dovolenou pro 5 lidí, těžko můžete počítat, že ve všem nastane mezi vámi shoda. Z mých zkušeností platí, že ta shoda je tím menší, čím déle se znáte. Před kámoši, které znáte jen povrchně, si moc nedovolíte zasahovat do stanovených plánů. U lidí, které znáte tolik let, jde ale veškerá zdvořilost stranou. To pak jsou hodinové diskuze jak co uděláme. Ale ještě jsme se nikdy nepozabíjeli, takže v klidu.

V souvislosti s naší dovolenou nepanovala názorová disharmonie u lokality a překvapivě ani u termínu, ale u otázky „means of transport“. Normální lidé by do místa vzdáleného 2000 km přicestovali letadlem, ale my ne. Protože máme mezi sebou jedince, kteří se bojí létání (nebudu jmenovat). Co s tím? Padaly návrhy přijmout s povděkem nějaké Rakousko nebo Slovensko, ale já byl proti. Díky mým služebkám mám okolní země procestované křížem krážem a na dovolené vyžaduju dálky. Proto jsme zůstali u andaluské varianty ale s tím, že tam dojedeme na čtyřech kolech.

Pět lidí do normálního auta na bydlení nenaskládáte. Můžete tedy buďto vzít auta dvě, nebo si půjčit obytňák. Zkusili jsme druhou možnost. A nelitovali.

Pohodová cesta obytňákem

Jaké jsou výhody cestování velkým autem? Tak já bych nejvíc vyzdvihl pohodlí. Velkorysý úložný prostor nabízí dost místa pro početnější rodinu nebo jednu dost náročnou pětičlennou skupinu pitomců, jako jsme my. Je jedno, že půlku z těch krámů, co s sebou vezeme, během dovolené ani jednou nevyužijeme. Důležité přece je, že je máme.

Pak je tady další faktor a tím je spánek. Já na dlouhých cestách autem, když nemusím řídit, tak rád spím. Když máte z 5 lidí celkem 4, kteří disponují řidičským průkazem, a střídáte se plus mínus spravedlivě, tak vám z toho vychází, že z deseti hodin jízdy odřídíte jen dvě. To potom můžete jet nepřetržitě jen s krátkými zastaveními, protože v každém okamžiku jízdy je u volantu odpočatý řidič. Hudbu ani není nutné zapínat, protože zásluhou ženského osazenstva se skoro pořád v autě klevetí. To pak těch 2000 kilometrů uteče jako nic.

Když zrovna neřídíte, nespíte nebo neklevetíte, můžete se kochat okolní krajinou. Ta stojí za to už v případě Francouzského středohoří nebo podhůří Pyrenejí, ale samotná Andalusie je skutečný zlatý hřeb. Hlavně totiž už můžete vyměnit silnice 1. třídy za menší cesty, které se klikatí mezi skalnatými vrcholky náležícími k pohoří Sierra Nevada. Občas mezi nimi vykoukne jezírko s blankytně modrou vodou. Nic vás nehoní. Můžete u nich zastavit, vykoupat se, udělat si piknik a jet dál.

Anebo můžete dát přednost zastavení v některé ze středověkých vesniček, které vypadají, jako by se tu zastavil čas. V restauraci si dáte tapas za lidové ceny, spláchnete to sklenkou vína, pokecáte s místními, které k hovoru nemusíte příliš nutit. Pohádka.

Španělské cesty jsou v bezvadném stavu. Asfaltový koberec, do kterého pere žhavé slunce celý den, je bez jediného šrámu. Nezdá se, že by tahle země byla nějak extra bohatá, na hodně domech čteme „Se alquila“, nebo „Se vende“. Ale na správu silniční sítě peníze jsou.

Granada

Naším prvním bodem na itineráři byla Granada. Mnozí lidi, co cestují do Španělska, tohle město ignorují, protože je kus dál od moře. Obrovská chyba. Ale na druhou stranu, připouštím, že nebýt toho, že jsme si půjčili obytňák, asi bychom sem taky nezajížděli. Přitom je to jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy byl. Panorama s Alhambrou, rozsáhlou starověkou citadelou, která má za sebou majestátní vrcholky Sierry Nevady (ještě na začátku léta se sněhovou čepicí), to by měl vidět každý. Vstup do Alhambry stojí nekřesťanské peníze, ale jde navštívit části přístupné pro veřejnost, které samy o sobě stojí za to.

U Alhambry ztratíte hodně času, proto je dobrý nápad si prohlídku granadské katedrály nechat na druhý den. My jsme to neudělali, a tak se stalo, že ti unavenější a marnivější z nás (tentokrát budu jmenovat: Rosťa a Katka) dali místo vstupu do téhle působivé renesanční stavby přednost návštěvě obchodu Ale-Hop. To je taková španělská verze našeho Tigeru, nesmysly, které hezky vypadají.

Naštěstí už v plném počtu jsme druhý den navštívili místo, které rozhodně není žádným velkým turistickým šlágrem. Ve čtvrti Sacromonte najdete stovky bílých jeskyní nalepených na skálu. Hodně z nich je předěláno do podoby primitivních domků, kde skutečně žijí lidé.

Ronda

Po třech dnech v Granadě se vydáváme do Rondy. Jen třicetitisícové městečko ležící v provincii Málaga je zajímavé tím, že je situováno na dvou skalních masivech oddělených hlubokou roklí. Aby se lidé mohli dostat ze starého města (La Ciudad) na jedné straně do nového (El Mercadillo) na druhé, postavili tady obrovský most. Může to znít neuvěřitelně, ale existují cestičky, jak se dostat z úrovně mostu až dolů do strmé rokle. My jsme jednou takovou prošli a byl to zážitek.

V Rondě jsme měli trochu problém s parkováním. Tahle mrňavá středověká městečka nejsou zrovna dělaná pro velká auta. Ale nakonec jsme to se štěstím zvládli. Měli jsme kliku na jednoho místního obyvatele. S čiperným španělským staříkem, který nás pozval i s obytňákem k sobě na zahradu, jsme si kápli do noty a k večeru vyprázdnili nejednu láhev vína. Parkování jsme měli gratis a k tomu ještě plné soukromí a pohodlí zahrady.

Při odjezdu z Rondy jsme ale začali pociťovat časovou tíseň. Nějak nám ušlo, že jak všude zastavujeme a užíváme si, tak se nám krátí čas na splnění všech položek na našem „to do listu“. Museli jsme tudíž obětovat Málagu a naším parádním vozem McLouis Glamys vyrazili směr Gibraltar.

Gibraltar a Sevilla

Všichni Španělé vás budou od návštěvy tohohle zvláštního místa pod nápadně tvarovanou skálou odrazovat. Všichni vám budou říkat, že tam nic není a že to nestojí za to. Nepřiznají to nahlas, ale štve je, že jim Gibraltar nepatří. Skutečně to není turisticky nějak extra atraktivní lokalita, ale už jen proto, že je to malý kousek Británie ve středomoří, to zajímavé je. V podstatě jde o malé městečko, kde se úzkostlivě šetří prostorem. Takže při vjezdu do Gibraltaru směrem ze Španělska přejíždíte přistávací plochu pro letadla.

Za dobrého počasí vidíte z Gibraltaru krásně do Afriky. My tohle štěstí neměli, ale alespoň jsme viděli pověstné gibraltarské opice. Mě osobně opice trochu děsí, vidím v nich zákeřné grázlíky, kteří by vás zardousili pro kus žvance. Ale holky byly na vrcholu blaha, ty si je fotily jako o závod.

Gibraltar je fakt malý, celý jsme ho obešli za odpoledne. A z toho dvě hodiny jsme zabili focením těchhle chlupatých netvorů, prý hrozně „roztomilých“.

Naše cesta už se chýlila do svého konce. Zbyla už poslední zastávka, město, které „kdo neviděl, ten neví, co je zázrak“. Sevilla nabízí taky dlouhou a fascinující historii. Byla svého času nejbohatším španělským městem, vyplouval odtud Kolumbus do Ameriky. Má gigantickou katedrálu, hodně krásných parků a náměstí, kde pulzuje život.

Pokud bych měl na dovolené opravdu něco vypíchnout, byla by to vestavěná kompresorová klimatizace. V pekelném žáru španělské siesty nebylo nic příjemnějšího, než zalézt do vychlazeného auta a oddat se nerušenému odpočinku. Tak zase někdy příště 😉