Skály, ouzo a nekonečné slunce: Lezení v Manikii a Leonidiu

Naše lezecká parta – Tomáš, David, Dan, Míra a já – se v termínu 23.10. – 5.11. 2024 vydala na vysněný výlet do Řecka. Cíle byly jasné: prozkoumat oblast Manikia na sever od Atén a poté se přesunout na několik dní do legendárního Leonidia. Cesta ale nabrala nečekaný směr ještě dřív, než jsme si mohli nazout lezečky.

Den nultý: Když dobrodružství začíná už na letišti

Po bezproblémovém letu z Katovic jsme přistáli v Aténách ve 23:20, plní očekávání a energie. Naše radost ale rychle vyprchala, když jsme zjistili, že zástupce půjčovny aut, se kterým jsme měli domluvené převzetí vozu, na nás nečeká. Po marných pokusech dovolat se komukoliv z půjčovny nám sdělili, že pracují pouze do 23:00 a auta nám předají až další den od 7:00.

Co teď? Hledali jsme hotely, ale všechny byly buď obsazené, nebo nehorázně drahé. Po krátké debatě jsme se rozhodli přenocovat přímo na letišti. Začalo to docela nevinně – pár piv na zklidnění nervů. Jenže když si to zpětně promítnu, vzhledem k cenám piva na letišti a jejich vypitému množství by ten hotel možná ani tak drahý nebyl. Tenhle „zajímavý“ šestihodinový zážitek na studených lavicích a na zemi si budu dlouho pamatovat!

Po ranním převzetí aut jsme se rozdělili: Míra a já jsme dostali obřího Fiat Tipo, zatímco kluci ve třech vyfasovali nejmenší možnou káru – Fiat Pandu. Ale co, hlavně že to jelo! Cesta do Manikie trvala asi 2,5 hodiny a byla náročná; usínal jsem regulérně za volantem.

Manikia: Skrytý klenot pro lezce

Manikia je malebná vesnička ležící na ostrově Evia, přibližně 2,5 hodiny jízdy severně od Atén. Tato oblast obklopená vápencovými útesy, se v posledních letech stala vyhledávaným cílem pro lezce z celého světa. Historie lezení v Manikii začala před několika lety, kdy skupina řeckých lezců objevila potenciál místních skal a vytvořila zde první lezecké cesty. V roce 2015 pak francouzští lezci ve spolupráci s místními úřady zahájili rozsáhlý projekt rozvoje lezeckých tras, který vedl k vytvoření stovek cest různých obtížností.

První den na skalách

V Manikii jsme měli zamluvené ubytování přímo na náměstí. Náměstí je silné slovo – šlo o plácek 10×10 metrů s jedním stromem a dvěma piditavernami. Jinak v té vesnici nebylo absolutně nic. Byli jsme tam za hvězdy; lidé mimořádně přátelští a zvídaví.

Tým A se rozhodl vyrazit bez spánku hned lézt, zatímco my s Mírou jsme si dali aspoň svačinu a hodinu posilujícího spánku. Přejíždíme do sektoru All the universe, který je autem jen 10 minut od nás, a leze se hned u cesty – paráda, nemusíme se trmácet nikam do kopce. Zde lezeme krásné 40metrové cesty, 6b za odměnu. Tým A v čele se Světlošem přelézá hned ze startu 7a+, čímž si první den nastavuje laťku poměrně vysoko.

Po lezení se vracíme utrmácení na apartmán. Kluci zapadnou do knajpy a já mám první tři dny službu v kuchyni. Nevyvářím žádné zázraky, jsme přeci jen unaveni. K večeři jsme měli jen vepřové přírodní medailonky s opečeným bramborem a dýní, k tomu řecký salát a velkou mísu tzatziků. Chybět nemohlo typické řecké Krasí a ouzo na chuť.

Druhý den: Daxi Daxi, vítr a tavernová válka

Druhý den nás probudilo řecké slunce a hlavně pořádný vítr, který v Manikii foukal skoro nonstop. Po rychlé snídani jsme se vydali do sektoru Daxi Daxi, kde nás čekal půlhodinový nástup do kopce. Po včerejším pohodovém lezení hned u silnice to byla celkem zabíračka. Výhledy nahoře ale za tu dřinu stály.

Lezení samotné bylo parádní. Na levé straně stěny byly cesty spíš pro nás z B týmu – takové poklidné rozlézání. Zato Tým A v čele s Tomem to vzal pěkně zostra a hned se pustil do dlouhých silových prásků po dírách a krápnících, tuším že i nějaké 7b padlo?

Odpoledne jsme si chtěli trochu orazit a vyrazili k moři. Jenže severovýchodní vítr byl tak silný, že o koupání jsme si mohli nechat zdát. Zašli jsme si aspoň na kávu a zákusek a pelášili zpátky na barák.

Večerní zábava: Dvě taverny, jedno malé drama

Každý večer patřil „družbě“ s místními obyvateli, kteří nás neustále překvapovali svou přívětivostí. Díky lezení a turistickému ruchu se v této jinak klidné vesnici něco děje, a místní jsou za to očividně rádi. I když jsme mezi sebou a jimi měli jazykovou bariéru, Google Translator a množství vypitého alkoholu se ukázaly jako univerzální prostředky komunikace.

Když už mluvíme o vesnici, nesmím nezmínit jednu úsměvnou historku. Na náměstíčku stojí dvě miniaturní taverny přímo naproti sobě. Jednu vlastní náš ubytovatel. V rámci „poznávání místní kultury“ jsme si řekli, že by bylo fajn prozkoumat obě.

Zašli jsme tedy nejprve ke konkurenci. Tam jsme byli mile přivítáni, ale netrvalo dlouho a všimli jsme si, že nás od té „naší“ taverny podezřele okukují. Někteří dokonce mávali, ať jdeme zpátky! No, nezůstali jsme dlouho, abychom si to nerozházeli, a vrátili se do „naší“ hospůdky. Jenže teď se pro změnu mračili lidé z té naproti!  Připadali jsme si jako děti, co střídají dva rozhádané rodiče.

Nakonec jsme to vyřešili elegantně: objednali jsme ouzo, usmáli se na obě strany a večer zakončili ve stylu „my nic, my lezci“. Další den jsme už radši zůstali u jedné taverny, aby nevznikla další diplomatická krize.

Třetí den: Eisodos, ženský hněv a lezecký triumf

Třetí den jsme zamířili do sektoru Eisodos, který mi sedl nejvíc z celé Manikie. Krátký nástup, žádný vítr (hurá!) a krásná barevná skála. Cesty tady měly všechno – od technických, položených 35metrových ladiček až po kratší silové prásky v oranžových natejkancích. Obtížnosti se pohybovaly od 6a do 7b, takže na své si tu přišli všichni. 

V pravé části sektoru se nachází jedno parádní 6c+, jehož název už bohužel nevím, ale kdo chce, najde ho v průvodci. Tahle cesta mě dostala – nejdřív jsem ji zkrokoval a pak v závěru dne přelezl čistě. Hip hip hurá, už mi moc nechybí k pokoření 7a! Mám na ni ale ještě jednu vzpomínku. 

„Kdy bude ta cesta volná?“ – příběh o britské trpělivosti

Když jsme k tomu 6c+ přišli, zrovna ho okupovala nějaká žena – podle přízvuku možná Britka, těžko říct. Míra se jí šel zeptat, jestli ještě polezou, nebo jestli to bude volné. Přišel s tím, že ještě polezou, tak jsme si zatím dali vedlejší 6a+. Krásná cesta – dole po ostrých škrabkách, nahoře širočina za odměnu. Opravdová lahůdka. Tedy aspoň podle mě a Toma. Míra, kterého jsme ukecali, aby si ji taky dal, to ale viděl jinak. Celou dobu nahoře nadával, že je to hnusně ostré a tahavé, že se na to vykašle a že jsme idioti, co ho do toho namočili. My s Tomem se jen váleli smíchy. 

Když jsem dolezl, šel jsem se znovu zeptat té paní, jestli už bude 6c+ volné, nebo na jak dlouho to vidí. No, a tady začal průšvih. Seřvala mě způsobem, že by i sparťanský trenér zbledl závistí. Prý cesta bude volná, až bude volná, a ať se neptám, protože mi to stejně neřekne. Snažil jsem se jí vysvětlit, že jsem jen chtěl vědět, jestli máme čekat, nebo jít pryč. Nula bodů. Její manžel mezitím seděl opodál, schovával hlavu v dlaních a vypadal, že by radši zmizel. 

Po dalších dvaceti minutách nečinnosti jsme tedy vyslali kolemjdoucího Dandátora s jeho angličtinou, aby zkusil zjistit, jak se věci mají. Jenže sotva se k ní přiblížil, začala výhružně funět a koulet očima, pročež radši zbaběle vycouval zpět a otázku volnosti cesty nevyřešil. Po půlhodině ale Britka sezení v cestě vzdala a přesunula se s manželem k jednou 7b za rohem, kde asi viděla větší šance na pokoření. Cesta byla tedy volná, Tom ji přehopsal na OS a já za ním na PP.  

 Závěr v Manikii: Poslední večer a přesun do Leonidia

Tímhle výkonem jsme náš pobyt v Manikii stylově uzavřeli. Večer nás čekala poslední „besídka“ s místními. Zase ouzo, zase sranda, zase vítr, co nás skoro odnášel. Nedělní ráno pak patřilo balení a přesunu do známého Leonidia. V hlavách už jsme si promítali, co nás tam čeká – víc skal, víc lezení, snad míň větru. 

Manikia jako ráj pro van camping

Jelikož často cestuju dodávkou, nemohl jsem si nevšimnout, jak ideální místo je Manikia pro van camping. Na rozdíl od Leonidia je tahle oblast řídce osídlená, údolí jsou široká a všude je spousta odboček do olivových hájků, které přímo lákají k zaparkování a pár dnům klidu. Místní by s tím nejspíš neměli problém – lidí je tu málo a příležitostí, kde by se člověk mohl nenápadně ukrýt, hodně.

Kousek pod Manikií je navíc kohoutek s pitnou vodou, takže i základní „servis“ je zajištěn. Plánuju se sem na jaře vrátit s rodinkou, pořádně to omrknout a vyzkoušet, jak se tu dá fungovat na delší dobu. O výsledku určitě podám hlášení, ale zatím to vypadá, že Manikia je nejen skvělá lezecká oblast, ale i dokonalý spot pro pohodový van camping.

Leonidio: Jako návrat domů

Do Leonidia přijíždíme s Mírou jako první, přebíráme apartmán a ubytováváme se. Poprvé v historii našich výletů do Leu nebydlíme přímo u majitele, ale přes agenturu. A to je bohužel znát. Pryč jsou ty malé radosti, na které jsme si zvykli – domácí jídlo obden od majitelky, ovoce ze zahrady nebo nějaká buchtička jako pozornost. Tady je to sterilní, prostě jen klíče do ruky a „užijte si pobyt“. Na druhou stranu, apartmán je skvělý – velký, čistý, a co je nejlepší, přímo z balkonu si můžeme trhat mandarinky ze stromu. To nám trochu vynahrazuje ten chybějící lidský dotek.

Leonidio má pro mě zvláštní kouzlo. Po všech těch letech, co sem jezdíme, se tu cítím jako doma. Málokterá víska kdesi 2 000 km od domova si člověka takhle omotá kolem prstu. Znám tu každou hospodu, každý krámek, s číšníkem v naší oblíbené lezecké restauraci si tykáme. Když se procházím těmi úzkými uličkami nebo vidím obří skály, co se tyčí přímo nad městem, mám pocit, že se vracím tam, kam patřím. Je to takové zvláštní spojení, které se těžko popisuje – Leonidio není jen místo na mapě, je to kus mě.

Leonidio pro nováčky

Leonidio, to je taková řecká vesnička na Peloponésu, která lezcům přiroste k srdci rychleji než by čekali. Leží asi 230 km od Athén, takže pokud přiletíte, cesta autem sem trvá něco málo přes tři hodiny. Vede vás nádhernou krajinou plnou olivovníků, hor a serpentin, co vás donutí zastavit a koukat na výhledy. Město samotné je dost malé, což je na jednu stranu fajn – všechno je na dosah ruky. A když píšu všechno, myslím tím nejen skály, které se tyčí hned za domy, ale i taverny, kde vám naservírují ouzo a pikliu, ani nemrknete. Pláže? Pár minut autem. Obchody? Nějaké tu jsou, ale žádné velké nákupy nečekejte. A okolí? Ideální na toulky, když zrovna nelezete, ať už vás zajímá řecká příroda, nebo prostě jen hledáte, kde si dát kafe na klidném místě.

První večer a lezení na Muppet Show

První večer v Leu se nese v klasickém duchu – průzkum města, pořádná dávka gyrosu a k tomu džbánek nebo dva (tři) červeného krasí. Pijeme ale s Mírou, zítra nás čeká lezení a to má přednost.

Na druhý den vybíráme sektor Muppet Show, který je kousek pod St. Nicholasem. Celý den tu má být stín, což je v Leu vždycky plus, a sektor nabízí cesty pro každého. S Mírou se pouštíme do pohodových 6b, zatímco kluci si zkoušejí těžší prásky v levé části. Lezení tu má parádní atmosféru – klid, pohoda, žádná tlačenice, prostě den, jak má být.

Můj bolavý loket, který mě trápil od zranění před odletem, mě překvapivě nechává na pokoji. Proto neváhám a zkouším nalézt do jednoho 7a a později i 7a+. A vono to jde! Nechápu, kde se to ve mně bere, ale cítím, že v tom 7a mám šanci. Klíčové místo krokuju pořád dokola, až mi Tomáš poradí ten správný fígl – a najednou je cesta rozklíčovaná.

Škoda jen, že jsem po celém dni rozbitej jak cikánský hračky, takže ostrý pokus si nechávám na příště. Ještě stíhám ukecat Míru, aby mi slíbil, že se sem vrátíme, až budu mít síly, a odjistí mě. Ta cesta tam na mě čeká a já vím, že příště už ji dám.

Každodenní rutina: Eat, sleep, climb, repeat

Naše dny v Leu rychle nabraly rytmus, který by člověk označil za dokonalý mix lezecké výpravy a pohodové dovolené. Ráno jsme začínali kávou a snídaní na balkóně. Natrhat mandarinky a hurá do skal.

Koncem října je tady stále dost teplo, takže výběr sektorů nebyl úplně jednoduchý. Museli jsme hledat stín, krátký nástup a zároveň cesty v rozmezí 6b až 7b, aby si každý přišel na své. To není v Leu tak snadné, protože většina sektorů je na slunci. Přesto jsme den co den našli něco, co vyhovovalo všem, a mohli si užít parádní lezení. Po lezení vždy následovala rychlá koupačka na pláži, nákup v místním supermarketu a buď vaření večeře, nebo výprava do města na gyros či něco vydatnějšího.

Restdaye: Pohoda na pláži a digestiv před obědem

Každé dva dny si náš B tým dopřál restday. Nebylo zbytí – únava se kumulovala a energie ubývala rychleji, než jsme si chtěli přiznat. Restdaye byly ale moje nejoblíbenější část výletu. Nikam jsme nespěchali, dali si několik káv na balkóně, prošli se do města a málokdy odolali kapičce digestivu ještě před obědem. Pak následoval šlofík, odpolední zewling a koupačka na pláži. Prostě dovolená, jak má být.

Dandátor naproti tomu restdaye zásadně neuznával. Každý den lezl jak o život a popravdě dodnes nechápu, jak to fyzicky zvládl. My ostatní jsme po dvou dnech lezení padali na ústa, zatímco on si jen přezouval lezečky a vesele pokračoval. Klobouk dolů.

Nové sektory, nové výzvy

V Panjice jsme se také dozvěděli o nově otevřených sektorech, které ještě nebyly v našich průvodcích. Místní nám ukázali nové cesty a my jsme nelenili – ofotili jsme si stránky z jejich průvodce a vydali se na průzkum. Bylo to skvělé oživení, objevovat nová místa a lézt v sektorech, které jsme zatím neznali. Tohle je přesně to, co mě na lezení v Leonidiu baví – pořád je co objevovat, i když sem člověk jezdí roky.

Zbytek zájezdu mi splývá do jedné dlouhé jízdy plné lezení, vína a smíchu. Dny nám utíkaly ve znamení kávy, slunce, skal a večerních družeb v místních tavernách. Zkrátka taková klasická řecká pohoda. Jediný výraznější zádrhel přišel, když Světloš někde ve stěně hodil tlamu a udělal si bebí na koleni. Od té chvíle už moc nelezl a byl spíš v roli fotografa a baviče. Snad už je teď v pořádku.

Cesta domů a (ne)veselejší zítřky

Cesta domů proběhla až podezřele hladce – všechna auta v pořádku, dokonce nám vrátili i všechny peníze za půjčovnu. Nejhorší část pro mě přišla, až když jsme přejížděli z Katowic zpět do Česka. Bylo mi smutno, po šesti týdnech lezení a lumpačení mám před sebou neradostnou prognózu. Za pár dní mě čeká operace ramene a kolene, a na tři měsíce se musím lezení vzdát.

A tak mi nezbývá než plánovat a těšit se na jaro, kdy se vrátím. Do Řecka, do Leonidia, do země mé zaslíbené, kde skály, slunce a ouzo vždycky čekají s otevřenou náručí.

Doporučeníhodné sektory a cesty – můj subjektivní výběr

Muppet Show – ve stínu, blízko. Fozzy Bear 7a+ (nahoře tři kroky po škrabkách, pak udržet oblinu a dynamo do madla), Waldorf 7a (tříkrokovej crux v horní části, jinak lahoda), Animal 7a (lehounká cesta s jedním zvedem za blbej bočák)

Skiadhianiko – příjemný nástup k sektoru, většina na slunci. Eye of the Tiger (6b) a Ramasca (6c+) jsou nádherné cesty plné krápasů a děr.

Kokkinovrachos Rocspot – dlouhé cesty hned nad naším apartmánem. Makis (6c+) a Nngh (7a) byla moje poslední cesta zájezdu, skvělá tečka za celým výletem.

King of Thrones – Tsoutsouni (7a), cesta ve stínu na impozantní stěně. Převislé lezení, obtíže nahoře, kde už člověk sotva dýchá.

Hideout – to nejlepší na závěr. Když překousneš trochu horší nástup (nevhodné s dětmi!), čeká tě nejlepší lezení po krápasech v životě. Defacto každá cesta je perla, tady nešáhneš vedle. Lezeš ve stínu kousek nad mořem. Sem prostě musíš!