Se Sprinterem do Chorvatska

Rádi bychom se s vámi podělili o zkušenost zákazníka, který si vypůjčil Sprintera a vydali se s přítelkyní do Chorvatska. Jilikož je Lukáš rozený spisovatel, článek uvádíme (téměř) v původním znění 😉

Dovolená s obytňákem v Paklenici

Konec května už je doba, kdy se dá do Chorvatska jet k moři. Také my jsme letos vyrazili. Ale ne směrem k pláži. Ne směrem k vychytralým majitelům předražených apartmánů, půjčovnám lehátek a skupinám znuděných Čechů dělajících si v pobřežním brouzdališti jedno selfíčko za druhým.

Když dovolená, tak aktivní. A úžasné věci se v Chorvatsku dají dělat i stranou od pláže. Proto cílem naší výpravy ve složení já, moje přítelkyně Monika a pes Artuš byly skály. Špičaté vápencové skály, jejichž zářivě bílá barva se zdá být oslepující, když se do nich opře silné chorvatské slunce.

Neznamená to ale, že bychom moře vůbec neviděli. Vždyť z vrcholků skal Paklenice máte dalmatské pobřeží jako na dlani. Ale popořádku.

Obhlídka terénu

Smysl naší cesty byl původně vlastně průzkumný. Na stole totiž byl ambiciózní plán vydat se do stejných končin v srpnu na dva týdny s dvěma až čtyřmi přáteli. Ale když se náhodou přihodilo, že se na konci května objevilo pět dní volna k dobru, které společně s víkendem dělají už solidních 7 dní dovolené, řekli jsme si s Mončou – proč nejet obhlédnout terén? Už nás svrběly prsty, už jsme chtěli něco slézt. Mohli jsme využít toho, že máme čas sami pro sebe, což se v srpnu v rámci naší hlavní chorvatské expedice asi jen tak nepodaří. A mohli jsme si vyzkoušet mnoho nových věcí.

Tak hlavně jsem chtěl jet obytňákem. Monika si nejdřív ťukala na čelo – proč si pronajímat velké auto, když věci na pár dní v klidu naskládáme do našeho Clia? Jenže když máte dodávku, můžete toho vzít přece jen mnohem víc. Stůl a židle, kytaru, vodní dýmku (kdo nikdy nezkoušel pít dobré červené, kouřit dýmku a užívat si teplý jarní večer s výhledem na chorvatské vápencové skály, tomu vřele doporučuju). A pořád vám zbyde dost prostoru. Nejvíce to ocenil Artuš. Když cestujeme normálně autem po republice a máme více věcí, nemůže si chudák ani pořádně natáhnout tlapy. Nevím, jak by takhle vydržel 800 km do Chorvatska. Takhle si lebedil vzadu v kotci a že je to kliďas, celou cestu jsme o něm málem nevěděli.

Představuje se Helmut

Půjčili jsme si tedy prostorný a pěkný obytňák – obytnou vestavbu. Dostali jsme ho s plnou nádrží, krásně vypucovaný, zkrátka perfektní. Protože šlo o čtvrtého člena do party, musel dostat jméno. A protože šlo o německý Mercedes Benz, byl pokřtěn jako Helmut.

Samotná cesta byla úplně v klidu. Helmut na dálnici seděl jako přikovaný. Na dlouhé vzdálenosti a s velkou zátěží se ten rozdíl mezi velkým a malým autem zkrátka projeví. Úplně jsem viděl, jak bych musel našeho Klíšťáka (Clio) přemlouvat, aby jel tak jak chci. Helmut s pověstnou německou disciplinovaností krájel kilometr za kilometrem, jako by se nechumelilo. Což se doopravdy nechumelilo. A byl překvapivě i tichý, takže nám nerušil náš hudební program.

Co se týče spotřeby, to taky nebyla žádná hrůza. Za celou cestu tam i zpátky i s různými výlety do okolí jsme jen lehce překročili 200 litrů. Takže za palivo jsme vydali nějakých 6000 Kč. S malým autem by to bylo o necelé dva tisíce levnější, ale ten komfort za to rozhodně stojí.

S obytňákem jste pánem vlastního času

Co se týče kempu, vybrali jsme jeden poblíž Starigradu, přímo v blízkosti Paklenice. Cestování obytňákem je už dnes standard, vše zde bylo perfektně uzpůsobené našim potřebám. Docela mě štvalo jen to, jak jsme přijeli a jak všichni ze svých lehátek zírali přes sluneční brýle, jak zaparkujeme. Říkal jsem si, jaká nejsme atrakce. Ale brzy jsem pochopil, že je to normální. Za pár dní už jsme se s Mončou přistihli, jak taky čumíme, když do kempu přijel někdo nový s velkým autem.:-)

Příště někdy, až zase pojedeme sami dva (vlastně s Artušem tři), tak si dopředu zjistím, kde jsou Stellplatzy. Nějak jsem se o nich před touhle cestou neinformoval. Jsou to místa, kde se dá stát s dodávkou přes noc. Někde je to zdarma, někde je to za drobný poplatek. Úžasná věc, když vás cestou nějaké krásné místo trefí do oka, že byste to chtěli prozkoumat. A my s Monikou takhle spontánní jsme. Rozhodně nás očarovalo Slovinsko a mít tak víc času, tak tady den dva ztratíme. Jeden Stellplatz byl u Mariboru. Cestování obytňákem je o svobodě a o možnosti rozhodovat o tom, co chcete dělat, třeba z minuty na minutu. Samozřejmě když máte víc času, což my zase neměli. Ale jak říkám – byla to první zkušenost. První a rozhodně ne poslední.

Ráj pro lezce

Co se týče samotného lezení v Paklenici, to byla pohádka. Volili jsme vstup do parku přímo blízko Starigradu, takže jsme šli přímo do Velike Paklenice. V Malé jsou taky nějaké lezecké trasy, ale je to spíš aréna pro turisty. Ve Velike Paklenici je ráj všech lezců a pro tu dobu, kdy jsme tam byli my, to platilo dvojnásob. Mimo sezónu se tady nepohybuje tolik lidí v helmách a pestrobarevných kombinézách. Za třídenní vstupenku do parku jsme platili 80 kuna, uprostřed léta by to bylo 120. Skal je tu požehnaně a dá se tu vybrat cesta v jakékoli obtížnosti. My nejsme žádní experti, 6ka je pro mě maximum (Monika je na tom o něco líp), ale tady se můžeme vyblbnout do sytosti. A to bez čekání.

Specifikum zdejších skal spočívá v jejich materiálu. Vápenec je pevný, neláme se. Občas tu pomůžou nějaké lišty, madla nebo stupy. Někdy si musím poradit s dost ostrým chytem, ale celkově je to spíš relax. A ty výhledy z vrchních částí skal jsou tou nejlepší odměnou. Můžete se nahoře cítit vyšťavení, ale jakmile slezete, kousek jdete a najdete zase jinak exponovanou skálu, už zase máte energii jít nahoru.

Prohlídka Zadaru a Šibeniku

Oblast je to celkově vzato docela vyprahlá. Lidi říkají, že v létě Paklenica dostává svému jménu (Paklenica podle slova „pakao“, čili peklo), a jak je tahle oblast sevřená skálama a nedostává se sem vlhký mořský vzduch, je tu pořádně žhavo. Také se tu potom vyhřívá hodně hadů. Ale my nic takového neviděli. Jak říkám, květen, červen a potom druhá půlka srpna a září, to je ideální čas na návštěvu.

Z Paklenice je to jen kousek cesty do malého chorvatského Říma čili do Zadaru. Jsou tu úžasné Mořské varhany. V roli hudebního virtuose vystupují mořské vlny, které naráží do píšťal a nechávají tak rozehrát fascinující melodie. Taky jsme navštívili zadarskou katedrálu sv. Anastázie a kostel sv. Donáta. K večeři bylo úžasné černé sépiové rizoto.

Jeden den jsme jeli až do Šibeniku. Mezi Šibenikem a Zadarem v minulosti fungovala jistá konkurence, které z měst bude regionálním centrem a perlou středního Jadranu (jižní si uzurpoval Dubrovník). Taky Šibenik nás tedy uchvátil historickými budovami, ale pak taky akvaparkem Dalmatia. Sice jsem podotkl, že sedět u vody je nuda, ale když k tomu jsou tobogány, vířivky a dešťová pevnost, tak je to úplně jiný příběh!

Dovolená na jedničku

Nejlepší ale bylo to, že jsme se do měst dostali i s Helmutem. Na parkovištích se místo našlo, protože sezóna ještě nezačala. Tuhle dovolenou to opravdu fungovalo tak, že na co jsme si vzpomněli, že chceme dělat, to jsme udělali.

Cestování s obytňákem nás tedy rozhodně nadchlo. Jsou v tom ukryté netušené možnosti – shodli jsme se, že kdybychom třeba cestovali s přáteli, tak jim můžeme do auta vzít všechny velké věci a oni pojedou malým autem. Není problém vzít ani loď, což taky určitě využijeme. A i když s sebou taháte půlku věcí z baráku, nepůsobíte jako hřmotný kolos. Pořád máte svobodu jet kam chcete a všechny věci máte při ruce.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.